Za vším hledej ženu

aneb jak to všechno s kroji začalo

Tou první a nezapomenutelnou ženou, která mi nepřímo vnukla myšlenu o místním kroji, byla paní Anna Lipovská. Babička jako vystřižená z Boženy Němcové. Byla to neobyčejná žena, která zažila válku i to, co přišlo po ní, a přesto na život nezanevřela, ba naopak. Šířila kolem sebe pozitivní energii, byla pro každou špatnost, a tak není divu, že svými fotografiemi a příběhy z hodů nevědomky ovlivnila všechny kolem sebe. Nejvíce je to patrné na mém muži, neboť víno, tanec, zpěv a folklor miluje každým coulem.

Všichni v naší rodině do kroje chodili či stále chodí a považují to za naprosto běžnou součást života. Pro mne to ale z počátku, tak jednoznačná věc nebyla. Jsem v Chudčicích „náplava“, a přestože jsem měla možnost několikrát za svobodna hody absolvovat v kyjovském kroji, můžu říct, že mi k srdci nepřirostl. A už tehdy mi bylo jasné, že kyjovský kroj patří do Kyjova. Ale ještě nějaký čas trvalo, než ona myšlenka o „chudčickém kroji“ uzrála. Ještě jsem potřebovala obrazit mnoho hodových zábav, protančit a prozpívat spousty večerů a potkat moc zajímavých lidí, než jsem folklóru vůbec přišla na chuť.

Jakmile jsem se do Chudčic přivdala, věděla jsem jistě, že chci pro svou rodinu vlastní kroj. Oděv, který bude vyjadřovat odkud jsme, bude pravdivý a jen můj. Zároveň jsem si však uvědomovala, že nebude stačit kroj pouze ušít, ale že se o něj budu muset naučit starat a připravovat ho. Jaká fuška to je, vím až dnes.

Ideální podmínky nastaly v únoru 2016. Tehdy jsem konečně pochopila, že když se do toho nepustím já, tak jiného „blázna“ jen stěží najdu. Proto jsem začala hledat informace o krojích, stahovat přednášky, číst knihy a kroniky, navštěvovat nejstarší obyvatele Chudčic a hledat obrazový materiál. Vše v doprovodu mé tehdy půlroční dcerky.

Při bádání se mi podařilo najít ty správné ženy. Nejprve studentku etnografie Janu Chlupovou, díky níž jsem získala nejzákladnější představy o kroji. Umožnila mi pochopit některé důležité souvislosti o postavení dívek v dřívější společnosti. Druhou významnou osobností je Phdr. Irena Ochrymčuková, etnografka Podhoráckého muzea v Předklášteří. Její znalosti a podklady dopomohly k vytvoření prvních krojů. A tak jste mohli na hodech 2017 spatřit mou dceru s manželem již v podhoráckém kroji.

Na základě kladných reakcí jsem postupně zorganizovala dvě přednášky, kde byl místní kroj představen širší veřejnosti. Besedami jsem chtěla pomyslně ukončit své bádání, ale jak se posléze ukázalo, byl to teprve začátek. Postupně se ozvalo 7 dívek se zájmem o vlastní kroj, což považuji za obrovský úspěch. Nicméně byl konec ledna a do hodů zbývaly 3 měsíce. My jsme pořádně neměly ani materiál ani střihy, a přesto jsme doufaly, že v květnu půjdou všechny v novém. Když píšu my, myslím tím skupinu urputných žen v čele s Lenkou Čermákovou a Pavlou Konečnou, dvěma spřízněnými dušemi, jejichž zásluhou se nemožné stalo skutečností.

A jak ten náš podhorácký dívčí taneční kroj vypadá? Jednoduše, prostě a krásně. Dívky mají bílé plátěné rukávce lemované krajkou doplněné tmavou sametovou šněrovačkou, na sváteční příležitost ještě přepásané bílou půlkou. Dlouhé pruhované sukně do půli lýtek zdobené prýmkem překrývají vyšívané či krajkové zástěry z plátna v bílé barvě. Na hlavě nosí turecký šátek uvázaný na horní uzel a na nohou mají bílé silonky s černými botami na klínku s přezkou.

A co říci na závěr? Jsem nesmírně ráda, že jsem všechny zmíněné ženy mohla potkat a spolupracovat s nimi, obohatily mne víc než si myslí. Ještě jednou jim ze srdce děkuji.

Šárka Lipovská